Ústavný súd ČR sa opakovane vyjadruje k rozhodovaniu súdov o starostlivosti o dieťa. V bode 26. svojho nálezu I. ÚS 3350/22 sa ÚS ČR takto vyjadril k striedavej starostlivosti a k uprednostneniu materskej školy pred vlastným rodičom:
26. Ze zmiňované zprávy opatrovníka dále plyne, že vedlejší účastnice podle svého vyjádření nevidí důvod, proč by měl syn ve školce chybět „za každou cenu“. Ústavně zaručeným právem dítěte je ovšem rozvíjet vztahy s oběma svými rodiči, nikoli navštěvovat každý den mateřskou školu; jakkoli jsou předškolní vzdělávání a socializace v kolektivu dítěti prospěšné, nelze je významově stavět nad celý život ovlivňující hodnotu vztahu dítěte (a posléze i dospělého člověka) s jeho rodičem. Uvedenému postulátu koresponduje i interdisciplinární pohled odborníků, který zde Ústavní soud (mimo jiné k „překážkovému“ argumentu útlého věku) obecným soudům znovu nabízí: „Děti od narození potřebují možnost rozvíjet si oboustranně uspokojivý, individuální vztah k oběma svým rodičům, uspořádání výchovy a péče je nutné uskutečnit vždy co nejdříve momentu, kdy dojde k rozpadu rodiny, nikoliv čekat na ,vhodný‘ věk dítěte.“ (PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R., op. cit., s. 24.). A k tomu z vlastní rozhodovací činnosti (bod 25 nálezu sp. zn. III. ÚS 882/22) dodává: „… střídavá péče nenastupuje pouze v situaci jakéhosi předem pro ni připraveného ideálního stavu, …. Institut střídavé péče směřuje, vždy v nejlepším zájmu nezletilých, k zachování základního práva obou rodičů na výchovu a péči o dítě právě v situacích, kdy došlo k poruše v rodinných vztazích. Nezbytný zásah soudu, jakkoli obezřetný, tu nemůže být ,dokonalý‘, ale pokud možno co nejvyváženější. Pozitivní závazek státu tu musí být naplněn nikoli jen konstatováním konfliktního aspektu vzájemného vztahu rodičů stran výchovy dětí, zmíněného navíc v rozhodovacích úvahách v konečném důsledku k tíži jen jednoho z nich. Namístě je naléhavé upozornění a právní dopady zmiňující apel na oba rodiče, že respekt k právu druhého na péči a výchovu dětí je nejen v zájmu nezletilých, ale i jich samotných (srov. § 883, 884 odst. 1 občanského zákoníku).“
Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3350/22