Například představa, že období od 26. 12 do 28. 12. pokrývá období Vánoc, je iluzorní. Má-li být styk nerezidentního rodiče upraven přiměřeně, je nutné, aby měl možnost být s dítětem i na Štědrý den (tedy v ten pro dítě i jeho rodiče „nejsvátečnější“ den v roce) – obdobně jako matka dítěte.

Vánoce nejsou jedinými významnými svátky, a proto je přinejmenším vhodné v případě, že neexistuje dohoda mezi rodiči, do výroku o úpravě styku zahrnout i další svátky, stejně je třeba pamatovat i na (nejen letní) prázdniny. Styk obou rodičů lze upravit tak, aby mohli o syna rovnoměrně pečovat v režimu „lichý a sudý rok“ o jarních i podzimních prázdninách, Velikonocích či dalších státem uznávaných svátcích.

V nyní posuzovaném případě městský soud vydal měsíc a půl poté, co matka s dítětem opustily společnou domácnost, kterou vedly se stěžovatelem, předběžné opatření, kterým upravil styk stěžovatele s dcerou na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Ústavní soud považuje za obecně nepřípustné, aby ze situace, kdy rodič s dítětem doposud sdílel společnou domácnost, se rozsah styku snížil na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Takové drastické omezení styku by muselo být odůvodněno velmi závažnými důvody. Za takové závažné důvody Ústavní soud obecně nepovažuje útlý věk dítěte. Neexistuje totiž žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat i o novorozence, natož o dítě ve věku jednoho roku.

Co se týče dalšího důvodu uvedeného městským soudem pro tak omezený styk, tak ani vzdálenost bydliště rodičů není sama o sobě důvodem omezení styku. Při rozhodování o styku také nelze totiž pominout, že to byla matka, která dítě ze společné domácnosti vytrhla. Takové jednání matky je protiprávní, neboť určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz § 858 občanského zákoníku). Jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče (ROGALEWICZOVÁ, R. Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte, Právník 4/2015, roč. 154, s. 296 - 307). Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. Takové skutečnosti však nebyly matkou v návrhu na svěření dcery do péče ani tvrzeny, tím méně před soudem prokázány. Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny.

Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 955/15

Z rozsudku Krajského súdu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci č. 36Co 261/2016:

II. Pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Dítě by pak mělo být svěřeno zásadně do péče toho z rodičů, který je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem.

Fakt, že matka proti otci vznáší řadu výhrad a nesouhlasí se střídavou péčí, nemůže být podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13) důvodem pro který by střídavá péče měla být v daném případě vyloučena.

Odvolací soud však zdůrazňuje, že pokud by matka odmítala komunikaci s otcem v záležitostech týkajících se péče o nezletilé, vystavuje se nebezpečí, že soud shledá střídavou péči nefunkční a pak přichází v úvahu výlučná péče toho z rodičů, který se v tomto směru chová odpovědněji a je schopen druhého rodiče respektovat.

Celý text rozsudku si môžete prečítať na http://www.striedavka.sk/01_custom_content/rozsudky/RozsudekKSUL36Co261_2016.pdf

Zaujímavú tlačová správu vydal Ústavný súd Českej republiky 7.8.2017. Týkala sa úpravy styku s maloletými deťmi a zákazu styku. Zo správy vyberáme:
"...Podľa názoru Ústavného súdu prišlo k porušeniu základných práv sťažovateľa na rodinný život a na starostlivosť o deti zaručených článkom 10 ods. 2 a článkom 32 ods. 4 Listiny základných práv a slobôd."

"Ústavný súd pripomenul, že pri rozhodovaní o úprave styku musia súdy vychádzať z toho, že právom oboch rodičov je v zásade rovnakou mierou sa o dieťa starať a podieľať sa na jeho výchove, s čím korešponduje aj právo samotného dieťaťa na starostlivosť oboch rodičov. Ak je rozhodnutím súdu dieťa zverené do starostlivosti jedného z rodičov, je spravidla vždy v najlepšom záujme dieťaťa umožniť mu stretávať sa s druhým rodičom v takom rozsahu, aby bol postulát rovnej rodičovskej starostlivosti čo najviac naplnený."

"Ústavný súd tiež uviedol, že indície škodlivého správania sťažovateľa stále nie sú tak vážne, aby ospravedlňovali neskôr vydaný úplný zákaz jeho styku s maloletými, ktorý musí byť vyhradený pre mimoriadne situácie. V prípade zatiaľ nepreukázaného rizika násilia mal najlepší záujem detí viesť krajský súd k tomu, aby bol sťažovateľovi do skončenia trestného stíhania umožnený aspoň asistovaný styk, ktorý by mu pomohol udržať s deťmi kontakt a zároveň by neutralizoval prípadné negatívne pôsobenie vedľajšej účastníčky na jeho vzťah s maloletými. Hrozba fyzického násilia zo strany rodiča je totiž porovnateľná s ujmou prameniacou zo straty väzieb k jednému rodičovi v dôsledku manipulácie druhým rodičom. Ak vedie jeden rodič svoje dieťa k nenávisti či zapreniu druhého rodiča, učí ho totiž vlastne nenávisti k sebe samému.

V danom prípade teda krajský súd nesplnil svoju povinnosť viesť rodičov ku konštruktívnemu riešeniu krízy ich rodiny. Úlohou štátnych orgánov (a to ako súdov, tak orgánov sociálno-právnej ochrany dieťaťa) je pritom zabrániť ako možnému fyzickému násiliu zo strany rodičov, tak tomu, aby bol jeden z rodičov z dôvodu možnej manipulácie druhým rodičom zo života dieťaťa eliminovaný."

Celú tlačovú správu si môžete prečítať na webe ÚS ČR:

https://www.usoud.cz/aktualne/statni-organy-maji-povinnost-hledat-reseni-predchazejici-jak-riziku-fyzickeho-nasili-n/

Text nálezu Ústavného súdu ČR I. ÚS 1079/17 si môžete prečítať na https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/I._US_1079_17_an.pdf

A nakoniec vyjadrenie sudkyne spravodajky Kateřiny Šimáčkovej: https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=445601&sId&mId

"Maloletý je vekom starší, pričom od posledného rozhodnutia o úprave styku uplynula doba viac ako jedného roka, počas ktorej sa riadne a bez problémov realizoval doposiaľ upravený styk otca s maloletým, preto je v záujme maloletého, aby sa tento styk primerane rozšíril. Maloletý má vyše 3 a pol roka, pričom u detí v tomto veku sa výrazne formuje ich osobnosť a je priam nevyhnutné, aby v tomto veku bol udržiavaný pravidelný a rovnocenný osobný styk aj s druhým rodičom, ktorému dieťa nie je zverené do osobnej starostlivosti."

Rozsudok Krajského súdu v Trnave 10CoP/12/2016

"Jak vyplývá z výše uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu, absence komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich. To zejména pokud je svěřeno do péče toho rodiče, který je za špatnou komunikaci odpovědný. Podle názoru kolizního opatrovníka dětí v řízení před obecnými soudy Statutárního města Ostrava taková situace dokonce nastala v nyní posuzovaném případě, neboť podle něj je to matka, která bez pádného důvodu s otcem (stěžovatelem) nekomunikuje a neinformuje ho o dětech. Tím by fakticky došlo k „odměnění“ matky za její protiprávní chování. Nicméně i pokud vina na špatné komunikaci mezi rodiči je na straně obou rodičů, nelze tuto okolnost přičíst k tíži výhradně jednomu rodiči a svěřit dítě do péče pouze jednomu z nich. Obecné soudy naopak s ohledem na nejlepší zájem dítěte musí aktivně usilovat o zlepšení vztahu rodičů, a to například prostřednictvím nařízení účasti na mediačním řízení či rodinné terapii a nelze střídavou péči zamítnout proto, že se podle soudů rodiče mezi sebou nebyli schopni dohodnout."

Nález Ústavního soudu České republiky I. ÚS 3216/13

Úrady práce, sociálnych vecí a rodiny dlhodobo odmietali rodičom nahliadnutie do spisov, ktoré sa týkali ich vlastných detí v období, kedy bol ÚPSVaR ustanovený súdom za kolízneho opatrovníka v prebiehajúcom súdnom konaní. Vďaka OZ Otcovia.sk sa podarilo na Krajskom súde v Bratislave dosiahnuť rozsudok o tom, že ide protiprávne konanie úradov, ktoré týmto porušujú právo na informácie.

Pokiaľ vám pracovníci Úradov práce, sociálnych vecí a rodiny nechcú dovoliť nahliadnutie do spisovej dokumentácie vášho dieťaťa, môžete im predložiť nasledujúci rozsudok a upozorniť ich, že porušujú vaše právo na informácie.

Rozsudok KS BA o nahliadnutí so spisu UPSVaR

"...Vzájomná radosť rodiča a dieťaťa v blízkosti toho druhého je základným prvkom rodinného života. Je chránené článkom 8 Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, z ktorého vyplýva tiež pozitívny záväzok štátu chrániť záujmy rodiny a prispievať aktívne k udržiavaniu a obnovovaniu rodinnoprávnych väzieb. Vyhliadky na vytvorenie takýchto väzieb sa postupne znížia a napokon zaniknú, ak biologickému rodičovi a dieťaťu nie je dovolené stýkať sa alebo len tak zriedka, že žiadne prirodzené puto nemá nádej medzi nimi vzniknúť. Právo styku a zásady jeho správneho výkonu sa premietajú do judikatúry Európskeho súdu pre ľudské práva, ktorý opakovane konštatoval, že „je v záujme dieťaťa, aby udržovalo rodinné zväzky s odlúčeným rodičom a aby nebolo odtrhnuté od svojich koreňov a má právo na to, aby dostalo príležitosť rozvíjať svoj vzťah ku každému z rodičov a prejaviť svoje city skutočne slobodne bez akéhokoľvek vonkajšieho tlaku zo strany druhého rodiča“. ... Pri úprave styku by mala byť zachovaná proporcionalita rozloženia pri rešpektovaní rovnakých práv každého z rodičov a úprava stretávania pod tento rozsah v prípade, ak má rodič záujem o stretávanie v normálnom rozsahu t.j. 1/2 voľného času dieťaťa, je obmedzením stretávania a súd musí v rozhodnutí odôvodniť, aký záujem dieťaťa ho viedol k obmedzujúcemu rozsudku. Ak je oprávnený schopný sa o svoje dieťa riadne postarať po celú dobu stretávania a má na to vytvorené všetky podmienky, potom niet žiadneho zákonného dôvodu na to, aby bol tento styk akokoľvek obmedzovaný. Zásadne nemožno obmedzenie alebo zákaz styku vysloviťv prípade, ak uvádzané dôvody vyplývajú zo vzťahu medzi rodičmi, a nie zo vzťahu medzi rodičom a dieťaťom. Akékoľvek (aj oprávnené) výhrady jedného rodiča voči druhému rodičovi, ktoré sa týkajú jeho postoja ako partnera, nemôžu byť dôvodom na zásah do styku s dieťaťom. Takisto nemôže byť dôvodom na obmedzenie alebo zákaz styku len ničím neodôvodnená nechuť dieťaťa, najmä vtedy, ak indície smerujú k zámernému pôsobeniu preferenčného rodiča s cieľom vyvolať takéto správanie dieťaťa. Aj deti sú svojim rodičom povinné úctou a rešpektom, a táto povinnosť nemôže bezdôvodne zaniknúť, a to ani rešpektovaním všetkých práv dieťaťa. Ak teda súd nezistí také okolnosti v správaní oprávneného rodiča, ktoré by mohli viesť k zásahom do výkonu rodičovských práv a povinností, nemôže byť odmietanie dieťaťa samé osebe dôvodom na obmedzenie alebo zákaz styku. Práve naopak, v takomto prípade musí súd zvážiť širší záujem dieťaťa, ktorým je naplnenie cieľov jeho riadnej výchovy a urobiť všetky kroky smerujúce k tomu, aby sa eventuálne narušený vzťah medzi rodičom a dieťaťom obnovil, resp. prehĺbil. V prípade, ak má súd za preukázané, že príčinou odmietania je správanie preferenčného rodiča, potom by súd mal bez návrhu riešiť postoj tohto rodiča a nariadiť mu odborné poradenstvo podľa § 37 ods. 2 písm. d/ Zákona o rodine. Súd je povinný poučiť preferenčného rodiča o následkoch jeho pôsobenia na dieťa a ďalšie právne prostriedky, ktoré môže použiť, aby zabezpečil pre dieťa riadne naplnenie jeho práv, vrátane zmeny zverenia podľa § 25 ods. 4 Zákona o rodine."

Rozsudok Krajského súdu v Košiciach 8CoP/183/2015

"Usnesení okresního soudu v odstavci I. výroku se mění takto:
Dosavadní úprava předběžné péče otce stanovená usnesením Krajského soudu v Ostravě, č. j. 56 Co 263/2014-504 ze dne 12. 6. 2014, se mění tak, že nezl děti J................. a R............. se s účinností od 1. měsíce následujícího po doručení tohoto usnesení oběma rodičům předběžně svěřují do střídavé péče obou rodičů, a to:
- vždy v měsících 2., 4., 6., 8., 10. a 12. každého roku do výchovy matce,
- vždy v měsících 1., 3., 5., 7., 9. a 11. každého roku do výchovy otci.
Každý z rodičů je povinen předat obě nezl. děti v 15.00 hod. posledního dne každého měsíce, ve kterém má děti ve své péči, v místě trvalého bydliště druhému z rodičů.
Každý z rodičů, který má děti ve své péči, je povinen umožnit druhému z rodičů:
- kontakt s oběma nezl. dětmi prostřednictvím elektronické sociální sítě Skype nebo prostřednictvím telefonní linky každou neděli v době od 18.00 hod. do 19.00 hod., a to minimálně po dobu 30 minut,
- styk s nezl. dětmi v místě trvalého bydliště vždy druhou neděli v měsíci v době od 13.00 hod. do 16.00 hod."

"Podle zmíněné judikatury nemůže pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita vést k vyloučení střídavé výchovy, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje „boj o dítě“, případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření, komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů."

Aktuální judikatura českého Ústavního soudu ke střídavé péči

Current Case Law of the Czech Constitutional Court to Shared Custody

 

Luboš PATERA, Striedavá starostlivosť o deti, slovensko – česká spoločnosť

 

Příspěvek na XXIII. konferencii „Dieťa v ohrození“ – Striedavá výchova – náš problém,

Paneurópska vysoka škola, Bratislava 12. 12. 2014

"V řízení, v němž má být rozhodnuto, komu bude dítě svěřeno do péče, je za účelem rozhodování v nejlepším zájmu dítěte nezbytné u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem [k nutnosti koherentně projevovaného zájmu o dítě viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. července 2000 č. 39221/98 a 41963/98, body 223 a násl.], veškerá relevantní kritéria posoudit samostatně, a jsou-li u všech těchto osob naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Je-li tedy svěření dítěte do péče každé z těchto osob v jeho nejlepším zájmu, pak je zpravidla v jeho nejlepším zájmu svěření do péče všech těchto osob současně, neboť jen takto jsou zajištěny podmínky pro všestranný rozvoj dítěte a jen takovým postupem lze minimalizovat zásah do rodinného života dítěte i o jeho svěření do péče usilujících osob (k možnému podřazení již i jen zamýšleného rodinného života pod ochranu čl. 8 EÚLP viz např. rozsudek ESLP ve věci Schneider proti Německu ze dne 15. září 2011 č. 17080/07, bod 81, či ve věci Anayo proti Německu ze dne 21. prosince 2010 č. 20578/07, bod 57)."

"Účelom základného práva na prerokovanie veci bez zbytočných prieťahov je podľa ustálenej judikatúry ústavného súdu odstránenie stavu právnej neistoty, v ktorej sa nachádza osoba domáhajúca sa rozhodnutia všeobecného súdu. Samotným prerokovaním veci na súde sa právna neistota osoby domáhajúcej sa rozhodnutia neodstraňuje. K stavu právnej istoty dochádza zásadne až právoplatným rozhodnutím súdu alebo iným zákonom predvídaným spôsobom, ktorý znamená nastolenie právnej istoty inak ako právoplatným rozhodnutím súdu (IV. ÚS 253/04)."

"Rodičovské práva a povinnosti podľa § 28 ods. 1 Zákona o rodine, teda aj právo a povinnosť zastupovať svoje maloleté dieťa, zostávajú obidvom rodičom zachované aj po rozhodnutí súdu o úprave výkonu rodičovských práv a povinností. Rodičovské práva a povinnosti podľa § 28 ods. 1 Zákona o rodine zostávajú rodičovi zachované i vtedy, ak mu súd predbežným opatrením nariadi, aby odovzdal dieťa do starostlivosti druhého z rodičov alebo do starostlivosti toho, koho označil súd, a aby platil výživné na dieťa v nevyhnutnej miere."

"Zákaz styku otca s dieťaťom je taký zásah do práva na ochranu rodinného života, z ktorého vyplýva aj požiadavka pozitívneho záväzku SR vytvárať predpoklady pre to, aby prerušený kontakt otca s dieťaťom mohol byť perspektívne obnovený. Táto požiadavka je zosilnená aj povinnosťou súdu podľa §-u 178 O.s.p., ktorý mu tiež v odseku 1 ukladá, aby v konaní starostlivosti o maloletých viedol rodičov k riadnemu plneniu povinností, pri starostlivosti o maloleté dieťa. Odmietanie mal. W. a jej neodôvodnená nechuť stretávať sa s otcom tvrdená matkou, ale vyvrátená znaleckým dokazovaním, sama osebe nemôže byť dôvodom na zákaz styku. Práve naopak, širším záujmom maloletej, ako to vyplýva aj zo znaleckého posudku, je naplnenie cieľov jej riadnej výchovy a konajúci súd úpravou styku splnil svoje zákonnú povinnosť urobiť všetko pre to, aby sa narušený vzťah medzi otcom a dieťaťom obnovil. Konajúci súd rozhodol v súlade s právnymi predpismi a medzinárodnými zmluvami, ktorými je Slovenská republika viazaná, o rovnocennom striedaní oboch rodičov na výchove a starostlivosti o maloleté deti v pomere 50/50 a odvolací súd v tejto súvislosti poukazuje na psychologické štúdie dokazujúce, že uprednostňovanie role matky pred rolou otca nie je v záujme detí, pretože tieto obidve role sú nezastupiteľné."

"Odvolací súd v tejto súvislosti poukazuje na konštantnú judikatúru, z ktorej vyplýva, že konflikty medzi rodičmi a obava toho, ktorému dieťa bolo zverené do osobnej starostlivosti zo styku maloletého dieťaťa s druhým rodičom, nemôže byť riešená formou zákazu styku druhého rodiča s dieťaťom (porovnaj uznesenie ÚS ČR z 21.6.2005 sp.zn . II.ÚS 251/05). Rovnako ani hostilné vzťahy medzi rodičmi samy osebe nie sú dôvodom na takýto závažný zásah do rodinného života."

"Ústavní soud zdůrazňuje, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě. Soudy mohou a mají využívat prostředků poskytnutých jim zákonem o rodině [např. ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a § 44], kterými mohou postihovat toho z rodičů, který ať už záměrně, anebo z nedbalosti maří veřejný zájem na řádné výchově a rozvoji osobnosti dítěte (dílčím způsobem vyjádřený např. v ustanovení § 26 odst. 3 zákona o rodině)."

"...bezdôvodné bránenie maloletému dieťaťu v styku s rodičom, ktorému nebolo zverené do osobnej starostlivosti, sa pokladá za výrazný nedostatok vo výchove maloletého dieťaťa, ktorý môže ohroziť vývoj osobnosti dieťaťa v citovej a charakterovej oblasti."

"Ak má otec  záujem sa s mal. D. stýkať, ďalej že jeho povahové vlastnosti neodôvodňujú predpoklad, že bude na maloleté dieťa negatívne vplývať a je schopný sa o maloleté dieťa počas doby styku postarať, je v záujme maloletého dieťaťa bez najmenších pochybností styk vykonať."

"Matka nemôže nerealizovanie styku otca s maloletou dôvodniť nechuťou dieťaťa ísť so svojim otcom a takýmto spôsobom prenášať zodpovednosť za nerealizovanie styku otca na maloletú. Názor maloletého diaťaťa je síce dôležitý, avšak je potrebné si uvedomiť, že realizácia styku s otcom a reakcia takéhoto dieťaťa sa odvíja od toho, v akom prostredí žije, akým prostredím je teda ovplyvňované a ako je toto prostredie naladené smerom k otcovi maloletej. Matka maloletej je z rozhodnutia súdu o úprave styku otca s maloletou, ako povinná, zodpovedná za nerealizovanie tohto styku a nerešpektovanie súdneho rozhodnutia a aj za prípadné sankcie z tohto prameniace."